Píseň

Písnička pro radost a potěšení je jedním ze základních typů hudebního projevu. Základem je vokální projev opatřený textovou složkou. Písnička může být spívána jak jednotlivcem tak v kolektivu více zpěváky v tzv. sboru, může být prezentována ryze vokálním projevem nebo může být doprovázena různymi hudebními nastroji. V lidové či slengové mluvě se pro pojem píseň/písnička zejména v soudobé populární hudbě vžilo také původní anglické slovo SONG.

Historie umělé písničky

Umělé písničky vznikaly v úzkém vztahu k písni lidové, nicméně je třeba brát zřetel na to, že i každá lidová píseň je vlastně také písní umělou v tom smyslu, že i ona má nějakého svého prvotního tvůrce-autora, který je vždy důsledně anonymní respektive není znám. V evropské hudbě se umělé písničky objevily např. ve 14. a 15. století v podobě projevů tzv. truvérů a minnesengrů. Byly to nejčastěji růzmé balady či madrigaly. Velký rozmach tvorby umělých písní nastal v období hudebního romantismu v 19. století. V jednotlivých zemích pak vznikaly osobité hudební styly (např. francouzský šanson či americká country hudba apod).

Písňové formy

Podle skladebného schématu rozeznáváme
- malou
- rozšířenou a
- velkou písňovou formu

Malé formy písně jsou jednodílné (schéma a), dvoudílné (schéma a, b) a trojdílné (schéma a, b, a). Jednodílné jsou většinou prosté dětské lidové popěvky, dvojdílných a trojdílných je drtivá většina lidových písní. Rozšířenou malou formu (jedná se vlastně o repetici) najdeme v šansonech a populární hudbě (schéma a, b, a, b, tedy sloka, refrén, sloka, refrén). Složitější velká forma písňová je dvoudílný nebo třídílný útvar, ve kterém každý díl tvoří hudba uspořádaná v malé písňové formě (např.schéma A /a,b,a/, B /a,b,a/, A /a,b,a/). Ve velké formě písňové jsou komponovány četné skladby vážné hudby, např. Smetanovy polky nebo Dvořákovy Slovanské tance.

Je třeba si ovšem uvědomit, že jednotlivá označení schémat neznamenají současně úroveň formy. Nelze se tedy domnívat, že tzv. malá forma musí nutně znamenat formu primitivní. Klasickým příkladem toho je naše státní hymna, která ačkoli je ve smyslu schématu a malou písňovou formou, je v ní melodický motiv systematicky rozvíjen bez jakéhokoliv opakování motivů.

Existují samozřejmě též písně, vymykající se z uvedených základních hudebních schémat. Vyskytují se často nejen u skladatelů vážné hudby, ale též např.v jazzové hudbě a rocku - tam především v art-rockové produkci (Genesis, Yes, Emerson, Lake and Palmer, Synkopy 61, Pink Floyd, Colegium musicum M.Vargy ) a v alternativních hudebních směrech. Jde o nejrůznější typy schémat, příkladem může být stavba a,b,c,b,c, atd., atd.

Podle původu rozeznáváme písně:

- lidové
- zlidovělé (umělé písně, které získaly takovou popularitu, že dnes je vnímáme jako písně lidové)
- umělé

U některých skladatelů jsou písně jednou z nejvýznamnějších oblastí tvorby. K nim patří Franz Schubert, Robert Schumann, Gustav Mahler, Antonín Dvořák či Jaroslav Křička.
Zvláštním útvarem je tzv.píseň beze slov. Jedná se o aplikaci písňové formy pro instrumentální interpretaci. V historii se jednalo především o charakteristickou skladbu tklivé, až sentimentální nálady. Tato forma je typická např.pro Mendelssohna-Bartholdyho, který napsal 48 písní beze slov. Stále se s nimi setkáváme na koncertních pódiích v repertoáru slavných klavíristů. V historii rockové a jazzové hudby lze takových příkladů najít na stovky.